Bohyně rozlámaných skal
Jsi tak krásná, bohyně rozlámaných skal,
když se vzbudíš podzimního jitra.
Přicházíš v údolí, kde jsem kdysi spal,
ale v tvých očích nezmizela jiskra.
V té jiskře zračí se má budoucnost.
Teď stojím tady, tobě tváří v tvář.
Trpělivost, ta důležitá ctnost
mi dovoluje snášet tvoji zář.
A teď přicházíš,
já poklekám a skláním hlavu svou,
ty moji ruku uchopíš,
a provedeš mě tmou
k pevnosti skryté v horském štítě
a budeme rozmlouvat o tom, co chceme říct už tolik let,
ale to nebude cesta, kterou rozpleteme sítě.
Z dlouhého rozhovoru zbude jen pár prostých vět.
Líbila se vám tato báseň? Podělte se o ni:
Vloženo: 3.12.2012 21:38:10