Pohádky

Bída se zrodila v prachu a bolesti,
lidé si mnoho let nesáhli na štěstí,
a pak se dočkali příjezdu rytíře,
jenž zabil strašidla a naplnil spíže.

Tak potom vesnice, v klidu a pokoji,
nezatížená panskými rozbroji,
kvetla a její lid už nežil v chudobě,
za vše děkovali jediné osobě.

Slyš moje pohádky, příběhy století,
jak ptáci na větvích i ony odletí,
proletí krajinou, zahnízdí v údolí,
a srdce bolavá v tu ránu přebolí.


Princezna Justýnka má závoj bělavý,
už kráčí k oltáři s rytířem bezhlavým,
brečí a naříká, „není to má vina,
že otec ukradl rychtáři sud vína.“

Když už to vypadá, že je vše ztraceno,
zaťuká podkoní na její rameno,
vím jak zlomit tajemné prokletí,
srdce jí prokřehlo, měla s ním pět dětí.

Slyš moje pohádky, příběhy století,
jak ptáci na větvích i ony odletí,
proletí krajinou, zahnízdí v údolí,
a srdce bolavá v tu ránu přebolí.


Ve věži veliké tajemný čaroděj,
kouzlí na království bídu a beznaděj,
na cestu vyráží, královská družina,
tři chrabří rytíři a panna nevinná.

Však jeden z rytířů se z plánu odchýlil,
a tak se čas k boji nakonec nachýlil,
„tahleta dívka je má dcera jediná“,
zachránil království, padl jak hrdina.

Slyš moje pohádky, příběhy století,
jak ptáci na větvích i ony odletí,
proletí krajinou, zahnízdí v údolí,
a srdce bolavá v tu ránu přebolí.


Zlotřilý král s korunou na hlavě,
trýzní občany v městské šatlavě,
skupina hrdinů dá se mu na odpor,
krále se nebojí, je vzýván na souboj.

Král výzvu přijímá, se zlou se potýká,
když proťat v souboji mečem do břicha,
a tak na kolbišti padá a umírá,
začíná veselí, když oči zavírá.

Slyš moje pohádky, příběhy století,
jak ptáci na větvích i ony odletí,
proletí krajinou, zahnízdí v údolí,
a srdce bolavá v tu ránu přebolí.


Království skrývá se v černém závoji,
jen smutek šíří se hradními pokoji,
princezna smutná je, přes srdce ze zlata,
a přes to, že kletba z ní byla odňata.

Nic není ztraceno, přijíždí panoš Jan,
princezně Pavlíně navěky odevzdán,
přichází a padá do mísy kompotu,
princezna po letech propadá řehotu.

Tak končí pohádky, příběhy století,
už byste měli spát, dobrou noc, děti,
čas této písničky se právě nachýlil,
ať vaše sny letí, jak křídla motýlí.

Líbila se vám tato báseň? Podělte se o ni:

Vloženo: 12.04.2013 15:21:54



Reklama

„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich