Polibek na rozloučenou

Byl krásný večer, my seděli na břehu,
koupali jsme se, jak jsme přišli na svět,
jen jsme se smáli a bylo nám do zpěvu,
zhluboka dýchali jsme, když běželi jsme lesem zpět.

Svítily hvězdy a my se měli skvěle,
netušili jsme, že nebyli jsme sami.
teplo šířilo se v obou našich tělech,
praskla větev, šli po nás s mušketami.


Přes všechny hvězdy přetáhl se černý stín,
spěchali jsme s vlahým větrem v našich zádech,
rychle jsme proběhli širokým údolím,
měli jsme strach, nebyl čas na žádný nádech.

V běhu dul vítr dále, za našimi kroky,
jen střelba zbraní už zněla krajinou,
báli jsme se, že nezbudou dny a roky,
než naše těla spolu zahynou.


Pak už nás měli v šachu, my nechtěli se prát,
a oni bez okolků blížili se dál,
sebral jsem svou odvahu, nechtěl jsem se dát,
záhy jsme oba vstali, zády k tvým zádům jsem stál.

Než vyšlo slunce, ještě pořád jsme se bili,
bylo jich moc a nám nezbyly síly,
vzali nám vše, jen lásky nás nezbavili,
než nás odvedli, objali jsme se… a políbili.

Líbila se vám tato báseň? Podělte se o ni:

Vloženo: 7.03.2013 20:46:58



Reklama

„Kdo se umí smát sám sobě, má právo smát se smát všemu ostatnímu, co mu k smíchu připadá.“ Jan Werich