Noční osudová

Vločky se rozpouštějí na mé tváři,
vítr fouká, míjí mne ve spěchu,
vidím starého muže s jasnou svatozáří,
jak prochází, téměř bez dechu
sleduje to bílé padající chmýří,
sleduje po letech zrození světa,
nad hlavami se vznáší netopýři,
co nebyli schopni dospat léta.
A pouliční lampy vše ozařují,
svým známým oranžovým světlem,
dívka na svatbu se strojí,
„k čertu s létem, sluncem, teplem.“
Její přítel snáší společnost jinou,
má svoji rozlučku se svobodou,
ráno se probudí s kocovinou
vedle družky s mozkovou příhodou.
Není to nic jiného, než osud,
štěstí a smůla na miskách vah
a Země dál obtáčí svou osu,
na úkor mnoha lidských snah.

Líbila se vám tato báseň? Podělte se o ni:

Vloženo: 15.01.2013 23:35:57



Reklama

„Muži nedovedou ocenit vlastní ženy. To přenechávají druhým.“ Oscar Wilde