Tabula rasa
Hledal jsem samotu, na místech, kde není vidět,
cesta pod mými kroky měnila se v prach,
zkoušel jsem mnohé milovat, ale i nenávidět,
ale mou němou tvář obvykle halil jenom strach.
Dříve jsem byl schopen něhy a pochopení,
dnes mi již všechno moje mysl tají,
ale chápej, že lidského ve mně už nic není,
tak se v této době prostě věci mají.
Však má mysl jednoho dne znovu procitne,
její záře a svit prosvětlí i pastelově modré nebe,
tvoje krásná tvář, jak je zjevně nezbytné,
mi dá pochopit tvou minulost, ale taky sebe.
Líbila se vám tato báseň? Podělte se o ni:
Vloženo: 29.11.2012 06:26:56